WHOCON 2016: místo, kde příběhy ožívají pod rukama fanoušků

Tuzemskou obdobou je i akce s názvem Whocon, za jejímž účelem se o víkendu sjelo do Brna hned několik stovek fanoušků – českých i slovenských. V rámci čtyř programových linií, zaměřených mimo jiné i na Sherlocka Holmese, sci-fi, fantasy a cestování v čase jako takové, byl návštěvníkům zajištěn bohatý program a mnohé doprovodné aktivity.

Když se v pátek, 19. listopadu v pět hodin odpoledne, otevřely brány brněnského gymnázia na třídě Kapitána Jaroše, nikdo nezůstal na pochybách, že letošní ročník festivalu bude stejně grandiózní, jako ty předešlé. A slavnostní zahájení v hlavním přednáškovém sále (s tématickým názvem Citadela Pánů času) o dvě hodiny později toho bylo jasným důkazem.

„Dámy a pánové, my vás tady tedy vítáme již počtvrté, každopádně-“ a zbytek věty Marka Veverky, hlavního organizátora celé akce, zanikl v ohlušujícím aplausu publika. A ve stejně euforické atmosféře se nesl i celý zbytek úvodního proslovu. Postupně, s povinnými pauzami na potlesk a nadšené jásání, byl představen obsah Whoconu, Sherloconu, Cyconu a Baconu (a ne, opravdu se nejednalo o přednášky pojednávající o slanině, nýbrž o cestování časem a původ názvu lze dohledat v BAck to the future – CON), ale kolem osmé již účastníkům nic nebránilo v tom, aby absolvovali program dle vlastní libovůle.

Přednáškových sálů bylo celkem sedm a důkladný výběr z nabízeného představoval náročný proces – odborné výklady, promítání videí a filmů, besedy, hry a soutěže či interaktivní workshopy… aneb tohle byla ta chvíle, kdy by nějaký ten stroj času nebyl na škodu.

Přesto nelze nezmínit některé z bloků, které byly s patřičnou pozorností avizované týdny dopředu a sloužily jako největší lákadlo festivalu.

Jedním z nejočekávanějších výstupů byla jistojistě páteční přednáška Simulovaný vesmír od Martina Roty, přední osobnosti české youtube scény, kde ho méně zasvěcení možná znají v souvislosti s názvem jeho hlavního kanálu - Naprosto Retardovaný. Téma počítačově modelované falešné reality, které během necelých devadesáti minut představil ze všech možných i nemožných hledisek, však není retardované ani trochu a dle jeho vlastních slov „je to přednáška, která u některých lidí způsobuje sebevraždu.“ Fakt, že svět kolem nás je pouhopouhá fikce, totiž není jedna z těch zpráv, kterou byste rádi slýchali každý den.

Dalším favorizovaným programem byl cosplay kontest. Pro neznalé se jedná o předvedení kostýmu, přičemž dotyčný/á jedná jako postava, jejíž outfit (pokud možno co nejdůvěryhodněji) ztvárnil/a. A ačkoliv konkurence byla značná, porota měla jasno za chvíli: za vítěze vyhlásila Jana Ladmana, cosplayujícího Mloka Scamandera z nového filmu z prostředí Harryho Pottera, Fantastická zvířata a kde je najít, který právě běží v kinech. Herecké předvedení na jedničku a kostým na první pohled nerozeznatelný od originálu. Na Potterovský svět se zaměřil i při své prezentaci o hodinu později. A jak složité je takový kostým vyrobit a kolik času zabere?

„Pokud nepočítám prokrastinaci, tak asi dohromady měsíc. Protože i když jediný, co je na tom šitý, je ta vesta, a jinak je to celý kupovaný, tak sehnat kostým jen podle fotek, to je těžký. Oblek jsme naštěstí našli hned, ale kabát… modrej kabát, to byl problém. Ještě jsme říkali, teď vyšel film, všem se líbil, najednou vejdou modrý kabáty zase do módy!“ míní Honza, jeden z organizátorů českého Harry Potter LARPu*.

*LARP – zkratka ze slov Live Action Role Playing, kdy se člověk při hře vžívá do zadané role a snaží se tomu podmínit své jednání a rozhodnutí; častým námětem her je fantasy nebo dobová tématika

Hned po cosplay soutěži následovala beseda, jíž organizátoři věnovali taktéž zvláštní pozornost. Že vám jména pánů Petra Kopla a Petra Macka nic neříkají? Není divu, jejich první český superhrdina Zázrak, totiž spatřil komiksové světlo světa teprve před nedávnem. I tak ho ale můžeme s marvelovskými či DC legendami srovnávat vcelku směle, je totiž alespoň náš.

A když už jsme u besed s tvůrci, jednou z těch letošních nejočekávanějších byl tradiční sobotní dýchánek s dabéry seriálu. Pozvání přijal Petr Burian (který svým hlasem ztvárnil kromě 10. Doktora například Smíška Brandoráda z trilogie Pán Prstenů nebo sympatického Inda Rajeshe Koothrappaliho ze série Teorie velkého třesku) a Aleš Procházka (jehož legendární dabing Severuse Snapea, nenáviděného a zároveň všemi milovaného profesora z bradavické školy čar a kouzel, se někteří nebojí  označit za vrcholné dílo jeho dosavadní kariéry, přičemž v DW svůj hlas propůjčil hned několika Doktorům najednou). 

To ale nebránilo tomu, aby toho zbylí dva hosté náležitě nevyužili. Na prvních několik minut z vyhrazených dvou hodin bylo totiž naplánované improvizované dabování a Petr Burian se bez váhání a s patřičným nadšením ujal role Rose paní Bebarové.

„Děkuji za možnost poprvé v životě dabovat ženu,“ nechal se slyšet, když utichl bouřlivý potlesk. „Jestli jste tady byli minule nebo předminule, tak víte, že Tereza má hezčí hlas než já, i obličej má hezčí, ale na druhou stranu zase… co? Ušla bych, ne?“ užíval si za smíchu publiku jedno ze svých dabérských poprvé.

Pomyslnou třešničku na dortu však tvořilo překvapení na závěr. Jeden z návštěvníků přišel s inovativním nápadem a vytiskl několik stran scénáře z nedávno vydané hry J. K. Rowlingové – Harry Potter a prokleté dítě. Organizátoři i dabérské duo se kopií iniciativně ujali a finální několikaminutový přednes slavil obrovský úspěch.

Sobotní večer v Citadele Pánů času byl pak přínosem hlavně pro ty, kterým je anglický jazyk vlastní. Svůj výstup totiž okolo desáté večerní započal Scott Lee Hansen aka The Angličan, stand up komik z Britských ostrovů. Kromě bloku nazvaného WHOCONtroversy, kde se věnoval rozporuplným, obtížným, ale i v zásadě ožehavým tématům napříč seriálem, odstartoval kolem půlnoci The Master’s EVIL Quiz, v jehož rámci průběžně probíhalo několik menších soutěží o hodnotné ceny.

Novinkou letošního Whoconu byl provoz tzv. skillzone, tedy místnosti, zaměřené na gaming a počítačové hry jako takové. K dispozici byly technologie pro vytvoření virtuální reality kterou člověk vnímá pomocí speciálních brýlí a několik vytuněných notebooků s profesionálním vybavením a doplňky nejen pro volné trénování vašich herních schopností, ale i na pozdější turnaje s atraktivními cenami od sponzorů. 

Whocon byl skvělým místem pro setkávání s novými, zajímavými lidmi, hledání kamarádů nebo jen pro příležitostné klábosení s náhodnými osobami kolem. Tomu významně napomohl i fakt, že provizorní čajovna, umístěná ve třetím patře, byla otevřená prakticky nonstop a nutno podotknout, že půlnoční konvička masaly byla skutečným pohlazením pro tělo i duši. Nemluvě o chodbách přeplněných stánky s knížkami, plakáty, oblečením a nezměrným množstvím doplňků nejen s DW tématikou.

Do detailů vylíčit obsah všech tří dnů naneštěstí není v mých silách ani možnostech, ale nejsem sama, kdo průběh akce vidí v růžových barvách. Tomáš Sůsa z Brna sdílí obdobné nadšení. „Whocon byl super, strašně se mi líbil široký záběr přednášek a tedy i fakt, že si každý něco mohl vybrat. Trochu mě mrzelo, že jsem občas nemohl být asi na pěti místech najednou, ale to už k tomu patří. A když už náhodou nebyla přednáška na kterou bych šel, bylo tam spoustu možností jak se zabavit jinak - skillzone, čajovna, utrácení všech úspor za placky… Nejlepší přednáška byla podle mě Space husbands, slečna to měla perfektně zpracované a i Famfrpál v průběhu věků stál za to.“

A jak hodnotil uplynulý ročník prezident Doctor Who FanClubu ČR, Marek Veverka?

Když už to máte všechno za sebou, jak se cítíte?

„Unaveně. Teď jsme měli věc, kterou nazýváme Jak se nám to (ne)povedlo, kde vždycky shrnujeme aktuální ročník. Na konci toho už jsem málem umíral, protože kdybych měl vždycky shrnout Whocon jedním slovem, tak bych musel použít dvě protichůdný emoce. Negativní by byla únava. Whocon každej rok v kostce je únava, ale pak je tam ta pozitivní část - a to je zadostiučinění. Na konci všeho se tyto dva pocity střetávají, kdy najednou vím, že to všechno vyšlo a všechna ta únava, ten stres a ty psychický pády, že stály za to, že na konci to někoho potěšilo.“

A pokud porovnáte letošní ročník s těmi minulými?

„Strašně záleží z jakého hlediska. Protože pokud, bych ho měl zhodnotit třeba co se týče návštěvnosti, tak ta trošičku upadla, ale nebylo to nakonec tak rapidní, jak jsme se obávali. Ale co se týče náplně, tak tam byl určitě nárůst v tom, že jsme zaprvé přidali novou linii, a zadruhé tu byly dvě věci, které mě doopravdy potěšily. Jednak tu měla stánek Pevnost, kde prodávala svůj sortiment a jednak se nám sami ozvali z pražského Skillzone a díky nim jsme tady měli počítačovou hernu, kde byla i virtuální realita, kterou jsem si poprvé v životě vyzkoušel.

Bylo to dokonalé, ale vždycky říkám: víte, co je na virtuální realitě nejhorší? To, když sundáte ty brýle. (smích) Takže po téhle stránce byl tento ročník obrovský krok dopředu. Když to shrnu - ta strohá, nechutná řeč čísel, ta jde dolů, ale pokud to budu brát skrze emoce a to, jak tady ty lidi fungujou, tak to je buď minimálně na stejné nebo na lepší úrovni, zkrátka necítím tu stagnaci.“

A kdybyste měl zmínit ty hlavní highlighty festivalu?

„Když neberu to, jak jsem byl ve virtuální realitě, tak co tak vím, že určitě zabodovalo, protože jsem neviděl takřka žádnou přednášku, byl Simulovaný vesmír Martina Roty. Na něj chodí úplně všichni, to je vždycky plnej sál. Pak tady každý rok máme britského komika Scotta Lee Hansena, který taky mívá narváno. Ale můj osobní highlight bylo to, když jsme měli včera dabéry. I když nám osud nepřál v tom, že kromě pana Procházky a Buriana měla přijet i Tereza Bebarová, dabérka Rose, tak se nám to vlastně podařilo udělat tak, že nakonec to možná byla jedna z nejlepších besed s dabéry vůbec. Zakončená byl čtením z Prokletého dítěte, kde vlastně pan Procházka mluvil Snapea, což si spousta lidí velice užila a já sám jsem tam měl velmi důležitou roli čtenáře scénických poznámek. (smích)

Tam jsem fakt viděl, že to ty lidi potěšilo, že z toho měli tu radost i vzhledem k tomu, co se stalo tenhle rok, vzhledem ke smrti pana Rickmana. Takže pro spoustu lidí to bylo, neříkám, že náplast, ale takový pofoukání na tu bolístku.“

(* Největší aplaus sklidil Procházka za za perfektně načasovanou Snapeovu větu "Pan Potter, naše nová celebrita", pozn. red.)

S těmito slovy a velkým ‚díky‘ na závěr jsem se s panem Veverkou rozloučila a sama se nemůžu dočkat toho, co přinese další ročník.

Kristýna Svobodová

Foto: Michal Svojanovský, František Menšík