Druhý den divadelního festivalu ENCOUNTER přinesl mix světových chutí

Po ranní diskuzi a odpočinkovém dopoledni přišel na řadu otvírák hlavního programu. Ve dvě hodiny odpoledne vystoupili v Divadle na Orlí divadelníci z polského Krakova. Vystoupení Towards the Depth sestávalo z polských lidových písní. Písní o všeobecných tématech: láska, zrada, práce, smrt. Písně vždy vycházely z touhy nalézt zdroje síly a záhad.  Zdá se však, že v moderním světě písně odpočívají někde v utajení.. Jaké bylo představení krakovských umělců? 

Dozvíte se ve večerní recenzi redaktorek Brněnské Drbny!

Hurá bleskům!

Světovou příchuť dala ve středu Encounteru také návštěva z jihomerické Kolumbie. Představení kolumbijských umělců shrnula v recenzi Dagmar Říhová:

Inscenace v režii Lavinie Sabiny Sorge Radovani nám předvedla doslova nepřeberné množství inscenačních prostředků, a to pro jistotu najednou. Stroboskop, ještě více stroboskopu, blesk, voda, ještě více vody, 12 kilogramů dopisů, několik párů náhodně se zjevujících prsou, svítící mopy, mrtvolné líčení, silná slova, výstražná vytyčující páska, spousta bílého písku, patetická hudba a klobouk z panenek tělové barvy.

Jenže, někdy méně může být více. Ačkoliv inscenace sklidila bouřlivý potlesk a celé HaDivadlo najednou působilo dojmem absolutního nadšení, byla to snad čistě citová záležitost. Herci z Kolumbie byli dojatí tak moc, jak to málokdo na jevišti dovede. Vděční za potlesk, šťastní za divácké přijetí. A čím více všichni plakali, tím více publikum tleskalo, jako by tleskalo samotné inscenaci. Hurá desetiminutovému dešti na scéně! Hurá bleskům! Hurá kombinacím kombinací! Hurá, hurá, hurá! Nebo že by divácká obec skutečně přijala všechny efekty s upřímným nadšením?

Vzdálenost z Kolumbie do Česka je deset tisíc kilometrů, není to zrovna malý kus cesty, je to prostě na druhé straně světa a nám, středoevropanům, zvyklým na to a ono, támhleto a tamto, se otevírá úplně nový svět, nová kultura. A tak lze přistupovat i k jejich divadlu, jejich pohledu na umění. To, co nám může připadat patetické, zbytečné a jiné, takové, jaké se to tady nedělá, může pro ně být vrcholem upřímnosti a krásy. Směs žánrů, prostředků, různorodých prvků a hereckých postupů tady u nás možná působí zmatečně, nekonzistentně a tak trochu navíc. Mně ten koktejl moc nezachutnal.

Stranou odlišných způsobů tvoření, stranou různých pojetí divadla, které se nedá jen tak lehce zhodnotit dvaadvacetiletým, jiné kultury neznalým okem – nepřesnost vždy zůstane nepřesností. Takže nesourodost pohybů, fokusu a neucelenost jednotlivých akcí bude rušit diváka v jakékoliv zemi, jakékoliv kultuře. Na druhou stranu

Válka není hra a divadlu občas chybí hravost

Druhý festivalový den se na Encounteru představila i Akademie hudby, divadla a výtvarného umění z Kišiněva v Moldávii s inscenací Horses at the Window. Svou recenzí hru zhodnotila Monika Okurková:

Moldávie je tajemná, až exotická země. Očekávala jsem, že díky shlédnutému představení načerpám trochu z jejich krásné země plné velkých témat. Velké téma to bylo - válka není hra.

Od začátku představení jsou diváci vtaženi do příběhu velmi expresivně. Výčet válečných konfliktů, člověk si řekne: „Páni… Uf.“ Divák čeká odlehčení. Nepřichází. První dialog pokračuje v duchu psychologického realismu.  Divák zjišťuje, že inscenace je pojata realisticky, dobově a že v přední části scény je zavěšené okno. (Nebo mříž?!) A že za oknem je kůň. Pro mě nešťastně vyřešený zvukem koně z reproduktoru. Neb se domnívám, že se jedná, nebo mělo jednat, o stěžejní motiv inscenace.

V polovině představení už na sobě, jako na divákovi, začínám pociťovat absenci lehkosti, alespoň malinkého nadhledu, intimity, něžnosti či výrazného gagu. Znovu a znovu je mi demonstrováno, že válka není hra. Hlavou se mi začíná honit, že ale divadlo je přece hravé. I když je o něčem tak beznadějném jako je válka. A trápení křehkých lidí v ní.

Kůň mi začíná utíkat do světa expresivních dialogů (dialog – to je pro mě hlavní znak celé inscenace, protože se více než dvě postavy potkaly naprosto minimálně…) a mně se, i přes snahu a možná i touhu, nepodařilo na koně spolu s inscenátory nasednout.

Jako s divákem se se mnou nepracovalo v principu napětí a uvolnění, humoru a vážnosti, konfliktu a pochopení, naštvání a soucitu. Viděla jsem jednu stranu mince. Mimo to jsem ale také viděla 5 mladých a nesmírně talentovaných lidí, kteří šli tzv. na dřeň. A měla-li bych možnost je vidět v inscenaci, kde se vzájemně více pochopíme, neváhala bych ani okamžik!