Počasí dnes17 °C, zítra20 °C
Čtvrtek 28. března 2024  |  Svátek má Soňa
Bez reklam

Revizorka dopravního podniku: Už na mě i plivali

Práce kontrolora jízdenek v městské hromadné dopravě pravděpodobně nebude tajným snem malých dětí. To, že je to ale zaměstnání zajímavé a mírně řečeno specifické, je bez debat. Protože nás zajímá, jak vypadá práce člověka, kterého někteří z nás potkávají jen velmi neradi, požádali jsme o rozhovor jednoho z nich. Vlastně jednu!

S paní Danou jsem se setkal na Hlavním nádražím s úmyslem zažít práci revizora maximálně zblízka. Celé jméno na přání paní revizorky z logických důvodů neuvádíme. 

Hned po nástupu do nepříliš plného vozu číslo 8 směřujícího po Křenové ulici směrem do Líšně se Dana s obdivuhodnou jistotou vydala na kontrolu. Já se potácel hned za ní, když byl objeven první hříšník. Mladík se bez vytáček legitimoval a pokorně přijal trest. Jeho šalinkarta byla několik dní propadlá. Bez zbytečného protahování se revizorka vydala dále do vozu a když jsme na Životského vystupovali, měla zkontrolovanou celou tramvaj. 

Několik minut strávených na zastávce čekáním na další vůz jsme strávili hovorem o nejhorších zážitcích, které Dana pamatuje. "Jednou na mě pán plivnul. Nevím proč, kontrolovala jsem vedle něj stojící ženu a on na mě takto zaútočil. Přitom ani on ani ta dáma nejeli načerno," popsala revizorka nepříjemný zážitek. 

Hned první vteřiny jízdy v další osmičce znamenaly další úlovek. Další mládenec vypadal, že je na podobnou situaci zvyklý a okamžitě beze slova předložil doklady. Skóre tedy bylo již dva ze dvou. Další jízda znovu odhalila pasažéra, který doufal v jízdu bez placení. Zřejmě ani sama revizorka nemyslela, že během své reportážní hodiny zažiju tolik nešťastníků. 

Cestou zpět na Hlavní nádraží jsem se dál prodíral mezi rozespalými Brňany až se mi v jednu chvíli paní Dana ztratila. Dlouhá tramvaj bez oddělených vozů se najednou stala místem závodu. Starší žena se dvěma vnoučaty se hned po zastavení tramvaje hbitě vydala na útěk směrem k Masarykově ulici, ovšem v patách jí byla naše revizorka. Ta ji neustále vyzývala k předložení jízdního dokladu a na vytáčky, že jízdenku zahodil malý vnouček, nebrala ohled. Dana v tramvaji získala spojence v podobě padesátnice, která byla rozhodnutá proti černé pasažérce svědčit a stále revizorku následovala. Hříšnice se stále nechtěla nechat zastavit, urputně se vymlouvala a začala být agresivní. Zazněla i slova sesílající rakovinu na zaměstnankyni dopravního podniku. Paní Dana však již měla na telefonu strážníky městské policie a to definitivně přesvědčilo povedenou dámu ke spolupráci.

Rozhovor

Jak dlouho už děláte revizorku?
Dva roky.

Co vás k tomuto povolání zlákalo?
Ráda pracuji s lidmi, takže mě nabídka na tuto pozici zaujala. Peníze nebo nějaké výhody v tom nehrály roli.

Kolik je v Brně revizorů?
Přibližně šedesát, z toho tuším 14 žen.

Máte určené linky, kterými ve službě cestujete?
Ne, máme pouze rozdělené regiony, jinak jezdíme náhodně. Pokud se náhodou potkám s kolegou, domluvíme se, že se někde rozdělíme.

Existuje linka, na které jezdí nejvíce černých pasažérů?
Z praxe jsem zjistila, že hodně lidí bez platné jízdenky cestuje po trase linky číslo osm od Hlavního nádraží směrem na Líšeň nebo na lince číslo dva směrem do Modřic. Statisticky jezdí nejvíc černých pasažérů na Cejlu, kde revizoři neustále hlídkují. Lidé chtějí, aby bylo vidět, že se romských občanů nebojíme. Také tam nemám problém pracovat, ale je to opravdu jiná situace. 

Lidé si často myslí, že se nejvíce revizorů soustřeďuje v centru města. Je to tak?
Vůbec ne. Jezdíme i do okrajových částí, třeba linkou číslo padesát do Žebětína. Je ale pravda, že protože například přes Hlavní nádraží nebo Českou vedou trasy hodně linek, většina kolegů se tam sveze a přestoupí dál.

Kdo nejčastěji jezdí bez lístku?
Nejhorší skupina jsou teď takzvané Husákovy děti. Ti jsou i agresivní. Mám pocit, že je to způsobeno tím, že když byla revoluce, byli ještě malí. Ale poté chtěli všechno, i když neměli našetřeno. Teď čelí exekucím a jízdné už neřeší. Naopak studenti jsou v této oblasti velice uvědomělí a poměrně poctiví.

Takže neplatí, že studenti mají hluboko do kapsy?
Rozhodně ne pro Brno. Například středeční rozjezdy jsou jich plné. A když nemají lístek, vždy platí přirážku hotově, což kolikrát právě ti čtyřicátníci kvůli napjatému rodinnému rozpočtu nemůžou. Mladé lidi dotují rodiče nebo mají brigády. A hlavně nemusí ze svých peněz živit někoho jiného. Podle mě je chyba to, že šalinkarta nepatří do rodinného rozpočtu.

Na co se černí pasažéři nejčastěji vymlouvají?
Říkají, že si zapomněli všechno doma, neměli si kde lístek koupit a podobně. Stále se to opakuje. Čím déle tu práci děláte, tím snadněji odhadnete, co člověk řekne. Například ještě před zavedením SMS jízdenek se snažil jeden cestující ve svém mobilu hledat zprávu s kódem. Tak jsem mu musela říct, že v Brně takovouto službu nemáme.

Dokážete při vstupu do vozu odhalit člověka bez jízdenky?
Ani se o to nesnažím. Ale občas se mi stává, že si s kolegou vytipujeme cestující a myslíme si, že lístek určitě nemají. Nakonec se ukáže, že jsou to policisté v civilu. Tomu se pak musíme smát.

Setkala jste se také s agresivními cestujícími?
Ano, je to asi dáno dobou. Lidé jsou v zoufalé situaci a při setkání na špatném místě ve špatnou chvíli si stres vybíjejí na mně. Je to kvůli tomu, že je chci potrestat. A když je něco trápí a potkají mě, vzrůstá v nich zlost. Dokonce začínají být agresivní i ženy, ale vůči revizorkám je to většinou v mezích.

Dá se těmto situacím nějak předejít?
Pokud přistupujete k lidem dobře, situace do agrese většinou nevygraduje. Osobně nejdu do konfliktu. Není moje právo se cestujícího například ptát, proč jízdenku nemá.

Používáte v práci psychologické metody?
Ano, dokonce máme kurzy asertivity. Navíc aby se člověk mohl stát revizorem, musí zvládnout psychotesty.

Kolik černých pasažérů za službu chytíte?
Za sedm a půl hodiny jich pokutuji přibližně dvacet.

Přimhouříte někdy oko?
Málokdy. Ale jsou případy, kdy jsem tolerantní, například maminky s kočárkem většinou nekontroluji, ty mají jen průkazku. Také po cestujících starších sedmdesáti let ji nepožaduji, protože jim to způsobuje potíže. Mnohdy jim něco z peněženky vypadne a třeba je ještě někdo okrade.

Snaží se lidé hodně utíkat?
Hodně se to omezilo, hlavně díky spolupráci s policisty. Stalo se mi, že mi na nádraží utekl mladík. Ale kontaktovala jsem strážníky, kteří jej dohledali na kamerách a chytili ho na České. V centru se proto ani nevyplácí utíkat.

Jak vypadá kontrola v nočních linkách?
Jsou to velké akce, na kterých spolupracujeme s policisty, kteří tam jsou pro naše bezpečí. S každým revizorem jde jeden policista. Lidé z toho mají často velký zážitek a fotí si nás.

Ovládají brněnští revizoři cizí jazyky, nebo jim nečesky hovořící černí pasažéři proklouznou?
Mám kolegy, kteří neznají žádný cizí jazyk. Ale v podstatě stačí znát pár frází. Pokud cestující nemá označený lístek, není se o čem bavit. Je nutné si od něj vyžádat pas a vysvětlit mu, že dostane pokutu. Pokud pas nemá, voláme cizineckou policii, která přijede kamkoli. Ovšem lidem udělí ještě penalizaci tři tisíce za to, že nemají doklady.

Zkouší revizory cizími jazyky obelstít i čeští cestující?
Ano. Ale i když mi nestačí slovní zásoba, často mi začne pomáhat s překladem někdo ve voze.

Kdy se setkáváte s největším počtem cizinců?
Asi v době veletrhů. To mnohdy lidé ani nestíhají jízdenku sami označit. Pak to samozřejmě neřeším pokutami, ale lístek vezmu a cvaknu sama. Někdy také řeším problém s univerzálními jízdenkami, kdy je potřeba označit více políček najednou, aby lístek platil. Když vidím, že má člověk cvaknuto méně polí, vím, že nezamýšlel jet na černo, takže ho také nepokutuji. Snažím se pracovat tak, abych mohla večer v klidu usnout. Je pravda, že čím více zkušeností mám, tím jsem vůči výmluvám odolnější, ale musím mít i lidský přístup.  

Dříve v Brně byla amnestie. Pokud cestující neměl jízdenku, dostal pokutu, ale také lístek, a jestliže se rozhodl koupit si čtvrtletní nebo roční předplatní jízdenku, dopravní podnik mu penalizaci prominul. Byl to podle vás dobrý nápad?
Rozhodně si myslím, že se jednalo o velmi vstřícný krok.

Máte tendenci zkoumat práci revizorů i v jiných městech?
Ne, jezdím všude autem a hromadnou dopravu nevyužívám. V Brně už kvůli bezpečnosti mě i mé rodiny.

Takže vám pronikla práce i do osobního života?
Ano. A každý, kdo se pro toto povolání rozhodne, si musí uvědomit, že je to zásadní narušení života. Lidé mě poznávají v obchodech i restauracích. Myslím si, že normální cestující na mě mimo službu nemají zlost, když jsem jim předtím dala pokutu. Bohužel existují i agresivní a zlí lidé, kteří jsou na mně nepříjemní, i když mě nepotkají v práci. Takový cestující je pro mě ubohý. Ale je třeba si na to zvyknout.

Trápí vás něco v Brně, nezávisle na dopravě, co byste chtěla změnit?
Asi to, aby lidé neměli uvedenou stálou adresu na úřadě, což souvisí například s poplatky za popelnice. Přijde mi nespravedlivé, aby Brňané, kteří stejně odpad produkují, nemuseli platit jen kvůli tomu, že nemají trvalé bydliště hlášené tam, kde opravdu žijí. Potkávám se s tím v práci dost často, když cestujícím kontroluji občanské průkazy. A jako člověka mě to trápí.

Štítky Dopravní podnik města Brna, MHD, tramvaje, revizor, revizorka, rozhovor, dopravní společnost, Brno, hlavní nádraží, cizí jazyk, Líšeň, Cizinecká policie

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Revizorka dopravního podniku: Už na mě i plivali  |  Doprava  |  Zprávy  |  Brněnská Drbna - zprávy z Brna a Jihomoravského kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.