Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

Rakovina ho nepoložila. Petr Koukal míří na třetí olympijské hry

 
čtvrtek, 28. července 2016, 09:32

Takový příběh v českém sportu jen tak nenajdete. Petru Koukalovi, nejlepšímu českému badmintonistovi, devítinásobnému mistru České republiky a budoucímu trojnásobnému účastníkovi olympijských her, byla v roce 2010 diagnostikována rakovina varlat. Bojoval o život, přesto svého nejtěžšího soupeře dokázal porazit. Teď se soustředil pouze na olympijské hry v Riu de Janeiru. Právě po letošním sportovním svátku chce svou sportovní kariéru ukončit.

V roce 2010 jste se dozvěděl, že máte rakovinu varlat. Jaká byla vaše první reakce?
Bylo to šílené. Hlavně v tom, že se mi téměř ve všem dařilo. Ve sportu i osobním životě jsem byl hodně šťastný. O to větší to byl pád. V danou vteřinu to bylo neuvěřitelné. Asi by to bylo jiné, kdyby se člověku nedařilo, tak by si řekl, že když se to sere, tak se sere všechno. Ale u mě to bylo naopak, takže to bylo horší. Ale slovo, které to vystihuje, je šok. Říkáte si, že se to nemůže stát. Že jste mladý člověk. A mladí lidé přece nemají rakovinu. Ale vy to musíte přijmout. V tu chvíli to byl takový restart. Teď, když si to vezmu zpětně, tak mě zachránilo, že jsem to bral pozitivně od prvního momentu. Pozitivně v tom slova smyslu, že to dopadne dobře. Myslím si, že takový přístup je hrozně důležitý.

Předpokládám, že nikdy předtím jste si nepřipouštěl, že by se něco podobného mohlo stát zrovna vám.
Přesně tak. Nikdy. Ještě jsem si říkal, že jsem vrcholový sportovec. Říkal jsem si v podstatě, že jsem nadčlověk. Vydržím běhat, cvičit a podobně. Měl jsem tenkrát parádní život, holky, nějaké peníze. Všechno bylo. A najednou z pocitu nesmrtelnosti spadnete úplně na zem.

Kdy jste si začal myslet, že je něco špatně?
Tak čtyři až šest týdnů mi trvalo, než jsem si došel k lékaři. To je asi dost možná doba, která hodně ovlivnila léčbu. Kdybych býval šel hned první den, tak jsem třeba nemusel na chemoterapii. Mohlo to skončit tím, že půjdu na operaci, odeberou mi to a bude po všem. Ale protože jsem byl pako a šel jsem až po šesti týdnech, tak jsem musel jít i na chemoterapii. Ale taky jsem nemusel jít vůbec a třeba bych tu neseděl.

„Nechtěl jsem si jen jít s kluky zahrát fotbal a občas si zaběhat.“

Jak jste na to vůbec přišel, že vám něco je?
To je vtipná historka. Měli jsme rozlučkovou party, já si dal pár piv a jedna z našich kamarádek byla praktická lékařka. Všichni se jí začali svěřovat se svými problémy, a tak jsem se přidal i já. Přišlo mi to vtipné. Nesvěřoval jsem se jí proto, že jsem měl nějaké pochybnosti, ale bral jsem to prostě jako srandu. Tak jsme pak šli na záchod, já si říkal, co bude, ale ona mě opravdu jenom prohlédla a dotlačila mě k doktorovi. Vlastně jenom shodou šťastných okolností jsem se dozvěděl, že mám rakovinu, dostal jsem se z toho a teď tu s vámi, i díky ní, můžu sedět.

Čekal jste, že se ještě někdy vrátíte k vrcholovému sportu?
Nemůžu říct, že čekal, ale doufal jsem. V jednu chvíli přišlo období lítosti okolí. A to bylo hrozné. Říkali mi: „Hlavně, že jsi zdravý a to, že nebudeš sportovat, to nevadí.“ Ale každý máme v sobě to, že chceme víc a víc. Samozřejmě každý jinak. Já jsem si třeba myslel, že nebudu potřebovat všechny chemoterapie. Že mi budou stačit dvě, ale přece jenom jsme dali i třetí. Při nich už jsem uvěřil, že budu žít a to bylo důležité. A pak jsem jako typický chlap chtěl víc. Samozřejmě bylo nejdůležitější, že budu žít, ale já se chtěl vrátit ke sportu a začal jsem tomu všechno podřizovat. Začal jsem trénovat a snít o návratu. Nechtěl jsem si jen jít s kluky zahrát fotbal a občas si zaběhat. To byl první krok. Pak jsem začal makat víc. Přehnal jsem to a byl jsem opět nemocný. Takže se to tak trochu mlelo, ale nakonec to dopadlo super.

Myslíte, že vám pomohlo i to, že jste vrcholový sportovec?
Určitě. Jsem o tom přesvědčený. Minimálně po té stránce chemoterapií. Dostával jsem v tu chvíli hroznou sodu a myslím, že i díky tomu, že moje tělo je tělo sportovce, tak se s tím dokázalo vypořádat lépe, než tělo běžného člověka. Přece jenom je zvyklé odbourávat škodlivé látky, regenerovat rychleji a tak dále. Myslím, že díky tomu jsem chemoterapie zvládal daleko lépe. Ale pomohlo mi také pozitivní myšlení. Člověk je zvyklý prát se na kurtu, překonávat se a zlepšovat. I to pomůže. Nikdy jsem se nepoddal tomu, že musím jít zase do špitálu. Ačkoliv to samozřejmě není nic příjemného, tak jsem se to snažil brát jako výzvu. Věřil jsem, že se to povede.

Omezuje vás to dnes nějak?
Ne. Prakticky vůbec. Děti můžu mít přirozenou cestou, což je skvělé. Funguju normálně sexuálně, sportovně a nemám žádná omezení.

Kvůli tomu, čím vším jste si prošel, jste založil Nadační fond Petra Koukala a projekt STK pro chlapy. Představte nám to trochu blíže.
Jak již název napovídá, tak projekt STK pro chlapy cílí na chlapy, aby se o sebe a o své tělo starali alespoň tak, jako o auta. Aby alespoň jednou za dva roky šli na preventivní prohlídku. Na tu máme nárok od praktického lékaře a je hrazená pojišťovnou, takže člověk za ni nedá ani korunu. Jenom se na ni musíme objednat. Název jsme hledali nějaký vtipný. Přece jenom, když v názvu bude rakovina varlat, tak chlapi už tuplem nikam nepůjdou a ještě víc se leknou. Proto jsme vymysleli i vtipné tričko. Máme vtipné manuály, které rozdáváme dětem ve škole a na různých akcích. Teď máme hezkou akci na festivalech, kam můžou chlapi chodit na speciální toi toiky, kde jim speciální přístroj změří, kolik toho vyčurají a za jak dlouho. Dá jim to pak za to body. Ale aby mohli do budky jít, musí vyplnit kvíz, kde se dozví, jak by se k sobě měli chovat.

Po olympiádě ukončí Koukal kariéru. Je akorát čas skončit, říká

Pojďme ke sportu. Po výhře v osmifinále na mistrovství Evropy, jste se kvalifikoval na olympijské hry, ale pak se situace změnila a vy jste do minulého týdne nevěděl, zda do Ria poletíte. Jak jste to snášel?
Všechno se to posralo. Bylo to těmi divokými kartami. Po jejich udělení jsem se dostal na nejisté místo. Čekal jsem vlastně až do minulého úterý, jestli to dopadne, nebo ne. A po dvouměsíčním čekání neskutečných útrap a nervů to nakonec dopadlo. Teď je to velká radost. Sice krátká, protože za chvilku odlétáme, ale o to intenzivnější.

Když jste se dozvěděl, že nemáte místo jisté, měl jste možnost to řešit?
Neřešil. Nemůžete dělat nic. Já věděl, že se to může stát, i když se to nikdy předtím nestalo. Oni už z principu divoké karty moc nedávají. Vždycky dávali jednu, maximálně dvě. A i kdyby dali dvě, tak tam jsem. Ale poprvé v historii dali tři. To je maximum. Já jsem nepočítal s tím, že by se něco takového mohlo stát. Byl kolem toho hrozný negativní cirkus. Říkalo se, že se nedá žádná, nebo maximálně jedna. Proto jsem byl v klidu. Ale dali tři, na což mají právo. Nebylo to o nějaké křivdě nebo porušení pravidel, ale prostě se to všechno posralo. Naštěstí to pořád stačilo na to, abych tam jel.

Jaké máte ambice?
Z papírového hlediska jsem 39. ze 40 účastníků. Takže jsem se kvalifikoval z konce, i když přede mnou jsou tři divoké karty. Myslím si, že výkonností patřím někam kolem třicítky. Bude super, když vyhraju jeden zápas. Třeba s tím, co bude žebříčkově kolem mě. Ale určitě budu mít ve skupině někoho z první třináctky. Jsou tam hráči, s kterými dokážu hrát vyrovnaně nebo je dokážu porazit, ale jsou tam také hráči, s kterými mám bilanci třeba 0:6 nebo 0:8. Mým cílem je postoupit ze skupiny. Z ní totiž postupuje jenom šestnáct hráčů. Dostat se mezi ně, to by byla pecka. Pak je to jenom jeden zápas a už se hraje o medaile. Jak se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Už bych mohl na olympiádě něco uhrát. Protože na těch dvou předchozích jsem vlastně nic neuhrál.

Říkal jste, že po olympiádě ukončíte kariéru. Nebude vám badminton na takové úrovni chybět?
Nevím. To vůbec neumím říct. Myslím si, že ze začátku ne. Možná za pár měsíců. Teď se na to hodně těším. Že už je přede mnou posledních pár týdnů toho šíleného životního stylu. Když to vyprávíte klukům v hospodě, tak oni by chtěli takový život, ale když to děláte patnáct nebo dvacet let... Tak už je to pak zažrané. A bohužel u nás si tím ani nevyděláte na nějaké dlouhodobé zajištění. Z toho pohledu byla sportovní kariéra těžká. Fyzicky a zdravotně. Doufám, že už to teď doklepu všechno ve zdraví. Je akorát čas skončit. Být na třech olympiádách je pro mě vrchol.

Napsal(a) Aleš Skok

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • V Brně dnes otevřeli nejmodernější...

  • Všichni do podchodu. Na hlavním nádraží už...

  • Schváleno! Brněnská sportoviště se po...

  • VIDEO: Školák vběhl přímo pod šalinu. Z...

Reklama
 
 

Kam dál?

Michal Horáček: Neberte volby na lehkou váhu, jděte hlasovat. Ať naše demokracie žije

středa, 27. července 2016, 16:06

Textař, spisovatel, producent a vystudovaný antropolog Michal Horáček se těší čím dál větší oblibě české společnosti....

Žloutnutí očí je jedním z příznaků žloutenky, říká lékař

pondělí, 25. července 2016, 08:46

Letošní rok bude zcela jistě jedním z těch, kdy se ve větší opět objevila nemoc zvaná žloutenka. O jejích příčinách a...

Odborník na bezpečnost dopravy: Zpřísnění sankcí za vybrané delikty je tak trochu unáhlené

středa, 6. července 2016, 13:56

V poslední době se velmi často mluví o zpřísnění bodového systému i dalších sankcí pro naše řidiče. Na názor k této...