Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

FOLKLORNÍ DRBNA: „Hýlom, hálom!“ Skoronicemi zaduněla kopyta koní při starodávné Jízdě králů

 
čtvrtek, 13. září 2018, 17:16

Skoronice na Hodonínsku se začátkem září staly dějištěm prastaré tradice, která vychází ze 600 let staré historické události. Prohnala se jimi totiž tajuplná Jízda králů. Stovky lidí tam 75 let od znovuobnovení starobylého rituálu obdivovaly 26 nazdobených koní s krojovanými jezdci v sedle, kteří před každým domem řízným hlasem vyvolávají a vybírají podle starého zvyku „dary pro svého chudobného krála“.

Jízda králů ve Skoronicích je svým způsobem unikátní, je navíc jediná na pravém břehu Moravy. Tento zvyk se totiž udržuje až v Hluku, Vlčnově a Kunovicích na Uherskohradišťsku. Kdyby ale nebylo rodiny Holcmanových, která ji právě tady už desítky let organizuje, kdoví, jak by to v malé dědince Skoronice se staletým zvykem našich předků dopadlo…I díky nim je dnes tento vzácný rituál zapsaný dokonce na reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. „Jízda králů? To je takové okno, kterým aspoň na chvilku nahlížíme do života našich předků,“ říká Josef Holcman, který se svou sestrou Marií tradici udržuje.

„Dávejte si pozor na nohy, ať vás ten kůň nepošlape!“ uděluje mi dobrou radu jeden z organizátorů, sotva se přimotám do chumlu koní, které se už tři hodiny před vypuknutím dlouho očekávané Jízdy králů ve Skoronicích na Hodonínsku štosují v uličce naproti místní hospůdky. Napětí, radost, očekávání, rozbušená srdce jezdců…Obavy, aby se snad koně při několikahodinovém rituálu v úzkých uličkách malé vesničky v srdci folklorního moravského Slovácka nesplašily a nevyhodily jezdce ze sedla. Nebo dokonce nevběhly mezi diváky, kteří se hodiny a hodiny tlačí až nebezpečně blízko k jejich naleštěným kopytům.

To všechno tady je cítit ve vzduchu, aniž byste o tomto nádherném starobylém zvyku našich předků cokoli věděli. Všude kolem spousta dospělých i dětí, v krojích, bez krojů, zářijové slunko začíná zase před polednem pěkně pražit.

„Dřív se Jízda králů jezdila bez sedel, to bylo divoké. Chlapi naskočili na koně a jelo se. Teď už je to hodně sešněrované pravidly,“ říká mi jeden z místních, který kdysi také v průvodu na koni jezdil a přišel mi před svým domem nabídnout něco k pití, jak velí místním jejich pohostinnost a tradice o Jízdě králů.

Všude na zemi krabice od kuřat a proutěné koše s pestrobarevnými krepovými ozdobami, které děvčata právě vplétají do koňských ocasů a hřívy. „Proboha, to musela ta děcka z místního krúžku chystat snad půlku prázdnin,“ napadne mě, když vidím ty hromady růžiček a barevných papírových mašlí, kterými jsou koně ověšené od hlavy až ke kopytům.

„Mašle na koně musí mít pět barev, třásně jsou pak co nejbarevnější, mají klidně i patnáct barev. Dvě mašle se koni vážou na každou stranu k uším, jedna na ocas a jedna na turecký šátek, který má každý kůň na sobě pod sedlem. Další pak do papírového srdce, zavěšeného na krku koně. V tom srdci má každý jezdec nějakou fotografii, která ho charakterizuje. Něco, co je pro něho srdcové, co je jeho srdci blízké, rodinnou událost nebo milovaného člověka,“ vysvětluje asi sedmnáctiletá dívka, která s rodinou zdobí právě statného hnědáka pro svého jezdce.

Tradice je tradice, takto se to ve Skoronicích dělá od dob pradědů. Všichni tu pobíhají, organizují, připravují, nebo uklidňují majestátní zvířata, z nichž se sem tam některé začne nervózně vzpouzet a ohánět hlavou, aby setřáslo papírové fangle zavěšené u uší.

„Nemáte někdo vodu? Já su strašně nervózní, mám úplně sucho v krku,“ otočí se jeden z vyvolavačů těsně před začátkem k natěšenému hloučku diváků. Okamžitě má v ruce plastovou lahev a už k němu míří další. Po desítkách minut napjatého čekání je to ale konečně tady. Znovu po pěti letech od té poslední.

Tajuplná Jízda králů začíná.

Čtveřice vyvolávačů s nejzdatnějším jezdcem v čele – praporečníkem s tzv. právem - už za pár minut vyrazí cvalem k místnímu muzeu ke starostce pro povolení. Letos vede jezdce znovu Pavel Ingr. Srdcař, který už jako malý kluk dělal krále, ve dvanácti vyvolával a tento rok jel Jízdu králů po sedmnácté. Jako by přiklusaly dávné časy, starobylý rituál může začít. Koní je šestadvacet, další dva jsou zapřahlí ve voze, který veze víno a koňské procesí s jezdci doprovází.

„Ctěná paní starostko, aj vážení občané, jedeme k vám z Uher, snáď sa nám nic nestane!? My vyslanci královskéj družiny jedeme vás prositi, bychom mohli podle zvyku krála obcí honiti. Hýlom, hálom…!“ „Jízda králů jezdí se víc jak 600 roků, svět by neměl zapomnět, těch památných kroků. Chcem tú starú slávu zas na chvílu oživit, listinu nám proto račte podle zvyku potvrdit. Hýlom hálom…!“ burácí mužské hlasy vesnicí.

Gesta, slova a dynamika okamžiku nabírá na síle. Po chvíli se už vyslanecká družina vrací pro zbytek koní. Uprostřed magického průvodu sedí na koni chlapec převlečený za dívku, jak velí tradice – král. V ústech drží růži. Jízda králů vesnicí začíná. Když pak po čtyřech hodinách objíždění od domu k domu vyskočí někteří jezdci na koně a postaví se v jejich dlouhé řadě nebojácně do sedel, emoce davu jsou ve varu.

Potlesk, pískot na dva prsty jako na fotbale…A místy i slzičky dojetí…


(Tento rozhovor jsme vedli s Josefem Holcmanem, který se svou sestrou Marií Holcmanovou Jízdu králů ve Skoronicích už desítky let organizuje).

Říkáte, že jste poslední tři dny úplně mimo, moc jste toho nenaspal, jak to?

No tak, člověk se na to strašně těší, pro mě je to vždycky velké očekávání. Je to náročné, hlavně pro moji sestru, která to má všechno na starosti, organizuje koně, koňáky. Já mám vyvolávání sepsané pro ty kluky už tři týdny, takže já můžu být celkem v klidu. Ale mojí sestře kolikrát zavolají třeba v půl jedné v noci, že kůň onemocněl, tak se musí hledat rychle náhrada.

Stalo se něco takového i letos?

Samozřejmě, u haldy koní. A k tomu se přidávají další věci, podmínky Krajské veterinární správy a dalších institucí. Každý kůň musí mít průkaz, řeší se spousta podrobností, které se týkají rodičů. Když člověk uvidí tři strany těchto požadavků, je to komplikace, která odrazuje. V těch podmínkách třeba stojí, že vůz musí být vystříkaný dezinfekční látkou. Úředník nás zkrátka limituje.

Letošní Jízda králů byla hodně symbolická, máme 100 let výročí republiky, ale pro místní a pro Vás osobně má ještě další rozměr…

Ano, přesně před 100 lety totiž došli chlapi domů z války. A Antonín Ingr, místní kluk, ročník 1901, kterému bylo tehdy 17 roků, tady založil kapelu. Takže letos je to i k 100 letům skoronské kapely. No a v roce 1943, čili je to letos přesně 75 roků, můj otec a jeho kamarádi z ročníku 1922 – 1925 tady tu Jízdu králů ve Skoronicích obnovili. Udělali to ale společně s Vlkošem, odkud byl tehdy král. A ti kluci na koních z Vlkoše, co jeli tady ve Skoronicích, se rozhodli, že toho krále ukradnou.

Takže takový únos nevěsty po Slovácku?

No, zní to absurdně, že? Ale kradení krále patřilo v 19. století k hlavním rysům Jízdy králů. Při tom kradení ale tady tehdy došlu ke strašnému excesu. Rozpoutala se krvavá rvačka, při které bylo několik zranění. Koně potahaly jezdce, jednoho kluka kopl kůň do hlavy. Takže od té doby si to Skoroňáci dělají sami.

V tom roce 1943, za války – nebyly problémy s povolením?

Samozřejmě, že byly. Gestapo nic takového nepovolovalo, veškeré zábavy byly zakázané. Můj otec, který to tehdy organizoval, musel napsat vyvolávání tak, aby ho mohli dát ke kontrole vracovským četníkům. Ti řekli: Jo, dobrý, nic proti Říši tam není. Nám ta tradice pak v rodině zůstala. Otec psal vyvolávání do roku 1985, pak už já. Třeba v roce 1945 ale nemohli Jízdu králů dělat vůbec, protože v dědině zůstaly jenom tři koně, osvobozující vojska je totiž zrekvírovaly. V roce 1946 se jela v Hodoníně na Slováckém roku, pak to přešlo do Strážnice. A po roce 48 nebyla chuť ani vůle něco takového dělat, byl převrat, který hlásal, že koně jsou zbytečné. Až v roce 55 to zase chlapi obnovili. Přijeli sem tehdy kyjovští patrioti – jedním z nich byl Vladimír Vašíček malíř, extra třída- a řekl tatovi: Vojto, příští rok to chceme mět v Kyjově! Takže v roce 1956 to skutečně v Kyjově proběhlo a od té doby při každém Slováckém roku tu Jízdu králů v Kyjově děláme. Příští rok zase.

Vyvolávání, které před každým domem jezdci hlasitě odříkávají, se píše na každý dům adresně. To musíte ale vědět o všem, co se kde v dědině šustne…

Ano, ti jezdci skutečně jedou ke všem 146 ti barákům ve Skoronicích a u každého domu se něco volá. Já ty lidi sice skoro všechny znám, ale sestra mě zásobuje novinkami (smích).

To vyvolávání je velmi vtipné, úderné, na každého sedne. Nebojí se lidi možná i tak trochu, s čím na ně letos zase přijedete?

No, dívejte, třeba tohle, co se vyvolávalo dřív: „Tento strýček za plotem sú trochu tlustý. Tetička jim nadávajú, že nedržijú půsty!“ Tak dneska někomu říct něco takového, to by už nešlo. Lidi jsou háklivější. Třeba v roce 1943 jeden kluk volal: „U tohoto domu chybijú tři latě, protože táto děvčica ráda rozpíná chlapcom gatě!“ Ta paní žije dodnes a vždycky na mě spustí: Ty potvoro jedna, kdes to vyštrachal? (smích). Nebo tady umřel z jara kluk, který taky s námi jezdil, a teď co tam napsat, že? Nakonec jsem to vyřešil takto: „Tento dům má dřevěný pořád pěkný vrata, postihla ho na jaro dost veliká ztráta. Děkujeme Frantovi, taky cválal v sedle. Vnuci vám ho nahradí, šak sú tady vedle. Jejich matky zase sú hodový stárečky, jejich stárci koštýrem netrefili do bečky…“ Takže člověk musí být i citlivý a psát věci, ze kterých ti domácí budou mít radost.

Dřív ale vyvolávání při Jízdě králů měla i politický podtext a byla hodně sarkastická. Váš tatínek se s tím za komunistů „nemazal“…

Vzpomínám si, jak v roce 1971 dojely do Skoronic dvě „šest set trojky“ z OV KSČ z Hodonína, vylezl řidič a říká: Súdruh Holcman, tam sú funkcionáři, tak rychle na ně něco složte. Nebo bude průser!“ To byla tenkrát obrovská pohotovost. Tak otec mně dal do ruky papír, ta jména těch komunistických funkcionářů hodil pod kopyta koní a napsal mně tam: „Dle rozkazu pozdravujem hosty z OV KSČ. Doufáme, že za ten verš neoctnem se v áreště..“

A jak to dopadlo? Popotahovali ho?

Jasně, skončil na výslechu STB, co to tam řekl?! Jinak v Kyjově si občas rýpnem i do politiky, tam sem tam letí i nějaký ten sarkasmus, tady ne.

Jak na tuto zvláštní tradici lidi vůbec reagují? Zapojuje se celá vesnice? Těší se, až přijedete před jejich dům vyvolávat?

Reagují úžasně, zavýsknutím, zazpíváním, někdo zacifruje, když už je veselý. Dají do koše výběrčím půl litru vína, někdo kořalku, někdo stovku, někdo dvě. I kytice už jsme dostali. Když jedeme Jízdu králů jednou za 4 roky na Slováckém roku v Kyjově, dostáváme různé dárky. Když jsme u masny, dostaneme šunku, v mlékárně zase sýry, tetičky nám pečou koláčky…

A tetička Rybová, taková místní ikona, která „drúží“ na každou Jízdu samotného krále, tedy zdobí mu vlasy těmi tradičními ozdobami, vám peče taky kačenu, jak jsem slyšela…

No, tetička Rybová, to je kapitola sama pro sebe. To je místní pojem. U ní jsme letos volali: „Hýlom, hálom, tetička sú šikovná, šak drúžijú krála. Pamatujú Masaryka, a pořád sú mladá. A o vašéj štědrosti sú popsaný listy. Že se hosti pomějú, to su teda jistý!“ Aby z toho bylo jasné, že u Rybů vždycky bylo 50 hostů a ještě tetička dělala drúžení královi, který se převléká podle staré tradice za dívku.

Pro diváky je Jízda králů velmi efektní. Koně, barvy, slova, gesta, dynamika, atmosféra, mísí se v tom symbolika, ukazuje se v hlase mužská síla. Co znamená tenhle překrásný rituál pro Vás osobně?

Pro mě? Pro mě je Jízda králů taková barevná kometa, která sešněruje tu dědinu, proletí jí, prosviští. Je to akt komunikace. Koleda. A dříve i jakýsi očistný rituál. Něco neuchopitelného. Člověk si říká, teď, teď to začíná, teď je to ono. A hned je to pryč…Na druhou stranu to ukazuje i jakousi zbabělost a potupu.

Narážíte na historické kořeny, ke kterým se Jízda králů váže? Z čeho přesně ten zvyk vychází?

Můj otec vyzkoumal, že ještě asi před 150 ti rukama kluci do letnic pásali koně. Když totiž koně neměli přes den takový zápřah, tak se v noci pásly na obecních pozemcích. Ráno pak pasáci, kterým bylo 12 až 15 roků, na ně skočili a jak o závod cválali do dědiny. A kdo byl v dědině první, byl králem. Takže otec říkal, že možná proto to není jízda krále, ale králů. Těch králů bylo hodně, každý den totiž vyhrál někdo jiný. Ale to je jenom hypotéza. K tomu se připojily různé pověsti a hlavně fakt, že Matyáš Korvín, uherský král, tady v roce 1469 prohrál bitvu u Bílovic a utekl údajně v přestrojení za ženu. Jižní Morava vůbec byla v historii mnohokrát napadená vojsky, od husitských až po Napoleonské války. Řádili tady Bočkajovci v 16. st., Tekeliovci. Za Třicetileté války odtud Turci odváželi mladé lidi do zajetí, pobili tu tisíce lidí. Takže já v té Jízdě králů vidím ještě něco jiného. Ta byla později takovým výsměchem - král prchá v převlečení za ženu, bojí se, utíká, ptá jídlo. To je hrozná potupa.

Takže Jízda králů, jak šla staletími, se měnila?

Ano, a v každém století se na ni „nalepilo“ něco jiného. Je to zvyk dědiny, my jsme jediní na pravém břehu Moravy, kde se ta tradice drží, jsou 4 dědiny a každá má jiný rituál. Takže tady, na rozdíl od Hluku, Kunovic a Vlčnova, se jede pro povolení k muzeu. Vyjedou vyslanci, tam se něco vyvolá a starosta dá povolení. To je skoronský rituál. A na závěr si zase někteří kluci vyskočí na koně a stoupnou si do sedel. To vypadá hodně emočně a efektně, ale je to i hodně riskantní.

Je asi potřeba, aby se každý jezdec s tím svým koněm na Jízdu králů nejdřív sžil, aby nedošlo v té skrumáži lidí k nějakému excesu, je to tak?

Přesně tak. Každý z těch jezdců odjezdil aspoň deset hodin na tom koni, dvakrát, třikrát za ním musí zajít.

Jak to, že byla teď pětiletá prodleva? Nejsou jezdci? Nebo ta organizace je tak náročná?

To by zevšednělo. Dobrého pomálu, říká se na Valašsku. Předtím byla prodleva 12 roků.

Dnes je Jízda králů pod patronací UNESCO. Ulehčuje vám to jako organizátorům finančně?

Ano, je to výhoda, ministerstvo kultury zaplatí koně a dají nám dotaci. Předtím to totiž musela platit výhradně obec, a to je dnes obrovská položka. Jen koně stojí mezi 100 až 150 ti tisíci korunami.

Co je to vůbec za koně? Jsou na ně pro tento rituál nějaké speciální požadavky?

Ten kůň musí být hlavně klidný, a to moje sestra umí vybrat. Něco je půjčené z Vacenovic, z Milokoště, z Veselí, ale měli jsme tu letos koně až z Vyškovska nebo z Lažánek z Kroměřížska. Ti koňáci ty koně dávají do Kunovic, Hluku…

Takže to jsou ostřílení harcovníci, co jezdí po Jízdách králů? Ony jsou na to „divadlo“ vlastně zvyklé?

Ano, ostřílení harcovníci. Je to asi lepší, přece jen těch diváků jsou kolem cesty stovky, mohly by se splašit. Takže někteří jsou vlastně zvyklí na čtyři druhy krojů.

Ale stejně, nehrozí nějaký exces? Je tady hodně hluku, nemohou se splašit?

Určitě musíme dodržovat určitá pravidla, koně se nesmí dostat moc blízko k sobě, musí se pořád dodržovat určité rozestupy.

Kolik jezdí tradičně koní?

Letos jede 26 jezdců a dva koně jsou zapřažení do vozu. To je víc, než bývá.

A těm klukům, kteří vyvolávají a jedou v průvodu, je kolik?

Od sedmnácti do čtyřiačtyřiceti, jsou to většinou folkloristi a skoro všichni místní kluci, jeden je z Kyjova, moji kluci bydlí sice ve Zlíně, ale jsou rodáci ze Skoronic, dělali tu na hodech stárky. U nás to není iniciační obřad kluků, kteří jsou tímto způsobem přijímáni za muže v osmnácti letech jako ve Vlčnově. Třeba Stašek v Kunovicích - impozantní vyvolavač – tomu je letos 59. Ten ty kluky zaučuje excelentně.

Co vůbec znamená zvolání „hýlom, hálom“, které jezdci neustále opakují?

Je z maďarštiny a znamená „volám třikrát“ nebo je to pobídka pro koně. Maďaři nám tady jako nájezdníci dělali kdysi hodně velkou paseku.

A co se odehrává ve Vás, když tohle volání uslyšíte na začátku každé Jízdy králů?

Já su Skoroňák, ale 40 let žiju ve Zlíně. Byl jsem v Hodoníně notářem, odkud mě kvůli otci vyhodili. Není to pro mě nostalgie, jsem ve Skoronicích dvakrát týdně, mám tady vinohrad a sklep. Ale když uslyšíte to tajemné volání Hýlom, hálom, horní, dolní, domácí aj přespolní, tak ta atmosféra už je vybičovaná, už je tam napětí. To není jenom čistá radost, kdepak. Tam je tenze, aby nikdo nespadl, ani nebyl problém, hodně se totiž diváci tlačí na ty koně zezadu. Koně musí vydržet, je to 4 nebo 5 hodin jízdy.

….ale nadšené reakce domácích nebo diváků, to je satisfakce za ty nervy, není?

Lidi do nás tu radost přelévají. Je to taková láva, která přetéká od hlavy až někde do celého těla a člověk chvílemi ztrácí vládu nad nohama, protože mu těžknou z těch pocitů. Ti lidi si to u těch baráků prožijí za pět minut, ale my, co to procházíme celé, pro nás je to někdy hodně emotivní. Když se třeba někde silně zavýská, zazpívá. Nebo když třeba otevřou kluci, kteří tu kdysi bydleli, ale už se odstěhovali. A největší nápor na emoce, když ti kluci si v závěru stoupnou na ty koně, jednou rukou drží otěže, druhou zavýská, to vhání slzy do očí divákům.

Vám taky?

…No. Já spíš myslím na to, aby ti kluci nespadli.

Už se to někdy stalo?

Stalo, ale naštěstí to dopadlo dobře. Závěr Jízdy králů je pro mě obrovská úleva.

Do kolika let jste Vy sám vyvolával?

Od roku 1969 do roku 1995, kdy jsem jel naposledy, to mně bylo 44 roků. Teď mně bude 67. Takže už to převzali moji kluci Kuba a Honza, v rodinách se to dědí. Jinak tito vyvolávači jeli letos po šesté.

Jízda králů se považuje za největší a nejnáročnější rituál, právě proto, že jsou u toho koně. Mají ti kluci tady nějaký svůj vlastní rituál, který třeba každý rok dělají na závěr?

Zhruba kilometr pod lesem od místa, kde se koně každý rok chystají, se pásávaly už někdy kolem roku 1905. A ti kluci před pěti roky vletěli přesně na ta místa. Jaksi intuitivně vytušili, že jejich stařečci nebo prastařečci tam kdysi pásali, a těch 25 kluků se tam najednou shluklo a rozjeli se z toho místa na všecky strany. Popadaly jim klobúky, hlína stříkala koním od kopyt, řezali zatáčky, jezdili furt dokola. Křičel jsem na ně, ať už toho nechají, koně byly unavené, potřebovaly nažrat, napít. Jak kdyby mě neslyšeli. Tak toto je zvykem po Jízdě králů. Ale my jsme taky vyváděli, ti nejdivočejší jezdci dělávali vždycky vedoucího průvodu. Ne nadarmo se říká, že z pytláků bývají nejlepší lovci…

Napsal(a) Hana Raiskubová | Foto Lenka Jurečková
 


 

Kam dál?

FOLKLORNÍ DRBNA: Věčný mýtus o bezstarostně opilém folkloristovi

neděle, 9. září 2018, 20:27

Kdo by si snad myslel, že folklorní život je vymezen hranicemi tradičních regionů, jakými jsou Slovácko, Valašsko nebo...

TIPY NA ZÁŘÍ: Čas burčáku nadešel! Jižní Morava ožije slavnostmi a...

pátek, 31. srpna 2018, 07:10

Většina světa má Vánoce v prosinci, jižní Morava v září. A po celý měsíc! Přichází totiž sladká a veselá tečka vinařské...

FOLKLORNÍ DRBNA: Čí sú Hody? Naše! Čí sú dluhy? Stárkovy!

sobota, 25. srpna 2018, 12:03

Nebo taky starostovy, vyvolává bujará chasa v hodovém průvodu. Hody patří k nejtradičnějším a nejvíce slavnostním...

TIPY NA SRPEN: Víno, hody, zpěv!

čtvrtek, 2. srpna 2018, 15:15

Již v průběhu července zavládlo opravdové horko a vinaři budou proto letos sklízet úrodu výrazně dříve. I tak ale...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • (NE)OBYČEJNÍ: Dobíhače vezmu, jenom když se...

  • Na Moraváku vyroste během vánočních trhů...

  • Muž zaparkoval bavorák u hlavního nádraží na...

  • Klidně bych ho i přeprala, říká odvážná...

Reklama
 
 

O čem píše Drbna.cz

V Praze protestovali taxikáři, vládu vyzvali k řešení situace

Na pražském náměstí Jana Palacha se dnes ráno sešli taxikáři protestují proti poskytovatelům taxislužeb typu Uber či Taxify. Zhruba v 9:15 jich bylo na náměstí zhruba dvacet, o hodinu později došli přes Mánesův most ke Strakově akademii, kde na podatelně předali výzvu, ve které vládu žádají o nápravu podle nich nerovných podmínek v taxislužbě. Následně kolem 10:45 protest ukončili. Taxikáři protestovali v Praze na začátku letošního roku, kdy pomalými jízdami blokovali centrum města. Ústavní soud dnes vyhověl stížnosti taxislužby Lido Taxi Radio.

Hyenismus, komentuje chování novinářů Slonkové a Kubíka premiér Andrej Babiš

Premiér Andrej Babiš (ANO) se dnes vyjádřil ke kauze týkající reportáže Seznam Zpráv, které našly jeho syna Andreje ve Švýcarsku. Novináři Sabina Slonková a Jiří Kubík podle jeho slov předvedli vrchol hyenismu tím, že skrytou kamerou natáčeli jeho nemocného syna, který novinářům řekl nová zjištění v kauze Čapí hnízdo. Celou kauzu komentuje jako účelovou a využívanou opozicí pro nátlak na orgány činné v trestním řízení.

Kryli Babišovi záda v Čapím hnízdě. Pak dcera Adriana dostala darem luxusní vilu a švagr Herodes nakoupil pozemky za miliony

Kauza údajného únosu syna Andreje Babiše znovu přitáhla pozornost k majetkovým přesunům v rámci premiérovy rodiny. Kvůli svému údajnému podílu na zmanipulování padesátimilionové dotace jsou spolu s Babišem stíháni i jeho syn Andrej, dcera Adriana a švagr Martin Herodes. Jejich další transakce už loni HlídacíPes.org podrobně zmapoval.