Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

 
středa, 4. dubna 2018, 15:46

„Tááákže, naše miminko budu nosit v šátku,“ prohlašuji Mírovi rozhodně. „A taky bude spát s námi, přirazíme postýlku, odděláme bočnici a bude to.“ Bortím všechny původní plány o spaní miminka v jiném pokoji. Co je kontaktní rodičovství, jsem do teď nevěděla.

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotně
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy..

4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?

„Nesmíš ho hlavně rozmazlit,“ mávají všichni pomyslnými transparenty nad svými hlavami, když se s nimi bavím o výchově. „Když ho budeš pořád chovat zvykne si na to. Když s tebou bude spát v posteli, už ho z ní nedostaneš. Pak se nebudeš moct nikam hnout ani na krok, bude na tobě závislej!!!“ sype se ze všech stran, a to jsem ještě ani neporodila. Člověk by se tím opravdu nechal zblbnout. „Musím se hlavně chovat instinktivně a ne někoho poslouchat. Nezadělali jsme na děťátko proto, abychom ho učili, jak nás neobtěžovat,“ vštěpuji si do hlavy a věřím, že dokážu potlačit zažité představy o tom, co je „správně“. Teď už mám konečně jasnou vizi, jakým směrem se dám. „Prostě mu musíme dopřát ‚čtvrtý‘ trimestr se vším všudy, vždyť se narodí do světa, který nezná. Musím mu dát pocit bezpečí, musím mu být pořád nablízku...“

„Halooooo,“ houkne na mě Míra. „Chceš ísť čúrať?“ přeruší moje myšlenkové pochody někde před Gerlachovským štítem. „Co? Jo...“  dávám povel k odbočení na odpočívadlo. To už je asi potřetí. Není to sice úplně akutní, ale radši teď, než aby musel zastavit někde u lesa. Občas je fakt makačka to udržet, zvlášť když se mi tam nějak divně zkroutí, to mám pocit, že si cvrnknu do gatěk.

Osm set kilometrů za námi, perný víkend před námi. Tahle svatba je naplánovaná už hodně dlouho se statusem „účast nutná“, a tak jediné, co mě utěšuje, je fakt, že nemusím řídit a můžu si v autě dělat pohodlí, jaké chci.

„Nikam nejdu, vypadám v těch šatech jak vorvaň!“ zuřím před zrcadlem narvaná ve svých běžných společenských šatech, protože těhotenské, které by se mi líbily, jsem nesehnala. „Jsi krásná,“ kroutí Míra očima a myslí si, že ho v odraze zrcadla nevidím. „No, hlavně, abychom už jeli, viď,“ rezignuji, nanáším rtěnku a obouvám lodičky. 

To, že bude Míra na svatbě svého kamaráda trošku ohleduplný k těhotné ženě, jsem si mohla jen zdát, takže ve tři ráno mu oznamuji, že jedu spát a ať je v osm nastartovanej u auta, protože musíme stihnout rodinnou oslavu na Vysočině. Cosi ho osvítilo (říkejme tomu kamarád Peťo) a „utíká“ za mnou do auta.

„Ten parchant (v reálu jsem použila horší slovo)!!!“ zuřím v duchu a koukám zpoza volantu na chrápajícího Míru. Kdyby nás teď zastavili policajti, zavřeli by nás za nelegální pálení alkoholu a ohrožení veřejné bezpečnosti nezajištěným přemísťováním vysoce výbušného materiálu. Ještě, že mi za volantem nebývá špatně. „Asi mi je zle,“ kňukne Míra mým směrem a mě málem porazí. Moc dlouho nepřemýšlím a zastavuji, protože je mi jasné, že tu právě snězenou „snídani“ neudrží. Alespoň se tím trošku probral. Zbytek cesty mi „radí“, kde na to mám šlápnout. Za osm set kilometrů v jedné poloze mu ještě týden srdečně děkuji.

Neuběhne ani čtrnáct dní a sedáme do auta znovu. Tentokrát směr Itálie. Pro změnu svatba. Musím říct, že kdyby to bylo o měsíc později, tak to asi všechno zruším, ale takhle to ještě relativně dobře zvládám. Předtucha toho, že je to naše poslední dovolená na delší dobu (rok?), vedla k rozhodnutí, že si to prodloužíme dovolenou na jihu Itálie. Sice se na sedadle občas kroutím jak žížala, ale není to nic strašného. Mám s sebou dostatečné množství hořčíku na křeče v lýtkách (noční zážitky s tímto spojené mě neminuly), a tak celý výlet zvládám relativně dobře. Po cestě zpět si připadám jak malý vítěz.

„Jsem ráda, že už nikam daleko nepojedeme, už to prostě není k tomu,“ zastesknu si Mírovi s pusou plnou lasagní. Ještě jedna noc na hranicích Itálie a Německa a hurá domů. Je fakt strašný, jak to člověka změní. Dřív bych si myslela, že mě od cestování nic nezastaví. A hle...

Nevím, co se stalo, ale pár kilometrů před cílem mi začíná být zle od žaludku. Přemýšlím, co jsem všechno jedla a kdy jsem byla naposled na záchodě. Pravdou je, že od svatby jsem splácala kde co. Zvětšující se děloha už taky určitě nedopřává mým střevům moc prostoru a žaludeční šťávy, předpokládám, taky nejsou úplně tam, kde mají být. Naivně si myslím, že to zaženu teplou polévkou. Nepomáhá nic. V osm večer už se kroutím v posteli místního Jugendhausu. Poprvé začínám mít strach o miminko. Zkouším teplou sprchu, různé cviky, abych se třeba vytento... Nic. Chce se mi skoro brečet. Kdybych mohla, lezu po stropě. Nacházím polohu na boku, kde je to lepší, ale při jakémkoliv pohybu se to vrací. Lustruji „mamaweby“, abych našla podobné případy a alespoň na chvíli se uklidňuji nějakým podobným příběhem. Pro jistotu ale hledám, kde je v tomto no name city nemocnice. Naštěstí v jednu hodinu usínám a ráno se probouzím s lepším pocitem. K snídani do sebe leju heřmánkový čaj a ve stejném duchu pokračuji celou cestu domů . Uklidňuje mě fakt, že malej se v bříšku normálně vrtí, ale pocit, že jdu na další ultrazvuk až v třicátém týdnu, mi není příjemný.

„Zavez mě rovnou do nemocnice,“ prosím Míru kousek před Budějcemi. „V nemocniční lékárně mají konzultační místnost, tak se s nimi poradím, co si na tyhle excesy koupit.“ Bojím se cokoliv sníst, aby se to nevrátilo.

„Tak to byla asi dietická chyba,“ sedám do auta obtěžkaná tabletkami na pálení žáhy a na nadýmání. Co vám budu povídat, jak mi to dřív skvěle trávilo, tak teď škoda mluvit. No jo, nejsem Superman, abych se vyhnula úplně všemu. Od tohoto okamžiku se stává „Rennie“ mým velkým kamarádem... 

Napsal(a) Jana Duco | Foto Jana Duco

Kam dál?

Co nám zbylo z Velikonoc?

pondělí, 2. dubna 2018, 07:49

Původní Velikonoce byly Svatým týdnem, kdy se člověk měl oddávat půstu, klidu, tichu a soustředění. Dnes už si často...

ZÁPESNÍK: Jak jsem získal policejního psa

pondělí, 19. března 2018, 19:45

Ahoj, jsem Ivo Spisar a od tohoto roku píšu pro Drbnu. V redakci jsme se rozhodli, že zkusíme spustit blog o životě...

DRBÁRNA: Učitelé a lékaři jsou pro mě nejdůležitějšími osobami, říká...

neděle, 18. března 2018, 20:00

Víte, že je zpěvák Matěj Ruppert také milovníkem latinsko-amerických tanců? Možná ještě méně z vás by hádalo, že na...

MATKA NA TAHU: Sněz si mě! Ozývá se z lednice

středa, 14. března 2018, 16:55

Co my uneseme, než sneseme! Seš ňáká podrážděná, pronesl můj muž Vladimír, když mě přistihl upocenou po...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Od května se na rok uzavře Údolní ulice....

  • Klíště smrtelně nebezpečné pro psy....

  • Řidiči pozor! Zítra si policisté došlápnou...

  • VIDEO: Zfetovaný řidič v Brně ujížděl...

 
 

O čem píše Drbna.cz

Pražští radní podpořili zbourání poškozeného Libeňského mostu

Pražští radní podpořili zbourání Libeňského mostu. Na jeho místě má vzniknout nový. Zbourání musí ještě potvrdit pražští zastupitelé. S návrhem na demolici souhlasilo sedm z 11 radních z řad ANO a ČSSD, bourání nepodpořili zástupci Trojkoalice (SZ, KDU-ČSL a STAN).

Těžba uhlí v OKD bude klesat, zaznělo při návštěvě vlády

Společnost OKD nyní na Karvinsku těží okolo šesti milionů tun uhlí ročně, postupně tento objem klesne na čtyři, pak na dva miliony tun. Utlumování dolů se bude platit z rezerv, které nyní firma vytváří. Částka potřebná na útlum se odhaduje na 4,9 miliardy korun podle cen platných na začátku roku 2017. Loňský, zatím neauditovaný zisk firmy převyšuje tři miliardy korun. Řekl to dnes předseda dozorčí rady OKD Michal Kuča na začátku návštěvy premiéra Andreje Babiše (ANO) a členů vlády v demisi v sídle společnosti v Karviné.

Karlovarský festival uctí památku Formana a ocení Hanzlíka

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary uctí památku nedávno zesnulého režiséra Miloše Formana a jako zahajovací film uvede jeho snímek Lásky jedné plavovlásky. Novinářům to řekl prezident festivalu Jiří Bartoška. Cenu prezidenta festivalu za umělecký přínos české kinematografii dostane herec Jaromír Hanzlík. Festival při této příležitosti uvede snímek Bloudění z roku 1965 Antonína Máši a Jana Čuříka. Podle Bartošky rozpočet festivalu bude asi 140 milionů Kč. Letošní 53. ročník tradiční přehlídky se koná od 29. června do 7. července.