Improvizační kouzelník en.dru: Atmosféra na Szigetu byla skvělá. Brno? Brno má koule. Takový český Berlín

 
pondělí, 26. září 2016, 17:43

Bicí, saxofon, trumpeta či baskytara. Tohle všechno zní z pódia, na kterém stojí jediný člověk. Sympatický rodák z Ústí nad Labem Ondřej Havlík dokáže totiž "pouhým hraním huby" díky dvaceti letům beatboxu nahradit celou kapelu. V kombinaci s uměním hudebního smyčkování - tzv. loopingu, ve kterém se dokonce stal vicemistrem světa, a zálibě v improvizaci přináší en.dru divákům jedinečnou šou. A přesně s takovou vyrukoval také na budapešťském Szigetu. Přestože nezačala úplně podle představ..

Foto: Tomáš Valda: tomasvalda.com

Jak jsi spokojený se včerejším koncertem?

Bylo to náročný. Když někdo zvučí hodinu a půl dva monitory, tak je pak těžký se zkoncentrovat. Trošku mi to vzalo energie, což je pak u improvizace těžký tu energii znovu nakopnout. Ale nakonec se to podařilo. Lidi, co jsem tak slyšel, byli spokojení a to je hlavní. Že jsem si to mohl já užít víc, to už je jen taková egoušská perspektiva, kterou vím a vnímám jenom já.

Na druhou stranu to, co ty cítíš, odráží tvůj výkon…

To jasně. Ale museli by vidět ten lepší výsledek, pak by měli porovnání. To už je ale jedno, zaplať pánbůh zato, že se jim to líbilo, že si to užili.

Jen v krátkosti, co se tam vlastně stalo?

Zvučil to nějaký místní „kroutič“, který bohužel neuměl zapojit dva monitory. Já mu deset minut vysvětloval, že bych chtěl ztlumit monitor a nic. Přitom to byla věc, která standardně – a to ti můžu říct, jelikož odjezdím nějakých 200 akcí za rok - trvá standardně pět až deset minut. Tady to trvalo hodinu a půl. Tím jsem ukousl půl hodiny ze svého koncertu a předtím ještě tři čtvrtě hodiny před lidmi zvučil, což je pro umělce strašlivý vopruz. Jako kdyby si vzal dítě před vánocemi do hračkářství a řekl bys mu: „Vidíš tuhle koloběžku? Chceš ji? Já ti ji koupím, ale až na Vánoce,“ už tam není to překvapení.

Jinak všechno ostatní bylo opravdu super. Festival je nádherný, atmosféra je skvělá. Měl jsem obrovskou radost, že mě přišla podpořit spousta Čechů! Že nějaký ty tři, čtyři stovky lidí si v tom nabitým programu našli a vydrželi tu odporně dlouhou zvukovku, to je úplně bomba!

Foto: Tomáš Valda, tomasvalda.com

Na hudbu, kterou děláš, je asi dost potřeba mít dobře nazvučeno…

Na jednu stranu jo, na druhou ne. Při tom vystoupení už jsem částečně sám sobě zvukařem. Musím opravovat korekce jednotlivých stop a tak. Ale to už je takový složitější, do toho nebudeme zabředávat. Od nich jsem potřeboval hlavně zapojit ty dva monitory.

Ty jsi tady na Szigetu přišel se show, která je z velký části improvizovaná. Vypadá opravdu každá tvoje show úplně jinak?

Určitě. Ale je to přímo úměrný tomu, jak dobře se mi hraje. Včera jsem měl nekomfortní zvuk, takže se mi nehrálo dobře a v tu chvíli se chytám věcí, který jsou standartní. U mě jako u improvizátora je to tak, že když jsem šťastný a spokojený, tak víc improvizuju. To poznáš. Čím víc improvizuju, tím víc jsem spokojenější. A čím jsem míň spokojený, ať už se zvukem nebo lidmi (tady se to vůbec netýká lidí ani mého rozpoložení, oboje bylo naprosto skvělé), tak se vracíš k tomu, o co se opřeš. U improvizace, když seš spokojený se zvukem, tak najednou vznikají věci, který jsou hudebně ještě dál, než ty standardní věci, co hraješ pravidelně. V tom je největší krása improvizace.

Na včerejším koncertě jsi zahrál „Tribute to Michael Jackson“, čili si vzdal hold Michaelu Jacksonovi. Je to pro tebe velká persona?  

Řeknu ti to takhle: kdyby mě někdo řekl, že zítra nebude existovat muzika, a mám si vybrat jednoho člověka, o kterého nechci přijít, řekl bych Michaela Jacksona. Přestože poslouchám obrovský množství hudby – miluju například Richarda Bonu (kamerunský jazzman, pozn. red.), Jacksonova muzika se mě dotýká nejblíž, drží mě nejdéle a nejvíc mě zasáhla.  Kdyby mi někdo řekl, že Jackson je sr****, otočím se, usměju a jdu pryč. S tím člověkem bych nemohl hrát, to by nikdy nemohlo fungovat.  

Jackson vše, co měl, obětoval do tvorby. Jeho hudba je absolutní. Má to všechno: rytmus, myšlenku, text, emoci, skvělý zpěv. Prostě všechno. Ta hudba tě nikdy neomrzí. Je to čistá, čirá krása.

Foto: David Peltán, www.facebook.com/peltandavid

V tvojí hudbě je znát spousta různých žánrových prvků, inspiruješ se často napříč hudebními žánry?

Pociťuji na sobě, že se do mě vlévají různý africký prvky. Přitom africkou hudbu, až na Richarda Bonu, téměř vůbec neposlouchám. Vnímám to, že jak jsme všichni lidé propojení skrze společné předky, tak nějaký ten gen vyleze a prolne se. Když jsi na pódiu a je ta zvuková a atmosférová pohoda, tak se stane, že se úplně otevřeš a ta energie z tebe proudí do lidí a od nich zase zpátky a takhle ty kanály fungují. Nechci znít nějak okultně nebo ezotericky, ale takhle to fakt je. (smích)

Ty jsi několikanásobný mistr republiky v beatboxu, držíš ale i další ocenění. Například vicemistr světa v loopingu. Spousta lidí možná ani neví, co to looping je. Můžeš to v jednoduchosti vysvětlit?

Looping je hudební smyčkování. Máš mašinku, která nahrává v reálném čase zvuky, které do ni pošleš a opakuje je. Díky tomu si můžeš vytvořit nekonečno virtuálních hudebních partnerů a jamovat sám se sebou.

Jak dlouho se beatboxu, respektive loopingu věnuješ?

Loopingu se věnuju od doby, kdy jsem postrádal hudební partnery. Nemohl jsem najít beatboxery, kteří by byli rytmicky schopní a zároveň zpívali. Vždycky to bylo buď jedno, nebo druhé. Pak jsem začal hledat cesty, objevil loop station a začal na sobě dělat.

Beatboxuju už nějakých dvacet let. Přitom prvních pět let to bylo jen takový blbnutí s hubou. Zkoušíš různé zvuky, zkoušíš napodobovat svoje oblíbené písničky. Vlastně jsem ani nevěděl, že beatbox jako disciplína existuje. V osmnácti jsem odcestoval studovat do Holandska a začal se tomu věnovat naplno. Hodně mi tam pomohl můj černošský kamarád MadTrack, doma mě inspirovali Jesus a Cossiga, takoví otcové českého beatboxu. No a pak jsem dřel sám, doma z internetu ze stránky humanbeatbox.com. Tam jsou různé tutoriály, takže člověk může kdykoliv začít. Sám.

Kdybys měl porovnat stav české beatboxové scény z dob, kdy jsi začínal a dnes?

 U nás je to zvláštní. Tady je beatbox vlastně pořád svým způsobem nový. Možná je tomu tak i ve světě, nevím. Myslím tím, že beatboxeři pořád dokážou uchvacovat lidi tím, co se dá udělat v jeden moment na jednu pusu. Což je takový parametr, přes který se snažím přenést a používat ten beatbox jako hudební nástroj k vytváření vlastní hudby.

Abych to porovnal, jak to bylo před deseti, patnácti lety? Zná to trošku více lidí. Ale pořád mi přijde, že je to v podobný fázi. Lidi pořád ještě neví, že se na pusu dá dělat muziku plnohodnotně. To je takový můj malý cíl. Ne abych si pak mohl klepat na rameno „Hmm, seš dobrej, tak teď to ví.“ To ne. Spíš, abych je inspiroval k tomu, že je to vůbec možný. Tu hubu a ten hlas si sebou nosíme všichni. Když ji otevřeš, můžeš hrát, když zavřeš, máš sbaleno. A to je dobrá premisa. Premisa, která může udělat radost spoustě lidí.

Takže plánuješ pokračovat v podpoře beatboxu?

Jasně, určitě. Ten beatbox má obrovský potenciál. Už jen z toho hlediska, že když se na konzervatořích lidi učí hrát na bicí, proč by se nemohli učit nějaké vokální techniky? Mohl by to být alespoň volitelný předmět. A nebyl by pouhou zajímavostí, ale regulérním profesním rozšířením.

Vzal bys tu možnost vyučovat vokální techniky?

Vzal, nevzal… Podle času. Být to dvakrát týdně, tak možná i jo. Každý den bych ale rozhodně učit nemohl.

Když už jsme u toho času, čím vším ho vlastně naplňuješ?

Nejvíc muzikou. Trochu stand-up komedií, trochu moderováním. Co se týče muziky, hraju nejčastěji sám, teď trochu taky s Danem Bártou, kde jedem na ty loopery. Hraju i s muzikanty. Hrozně si užívám spolupráci se Sisou Fehérovou a JeNem Hovorkou. Těch možností hraní je hodně. S Filipem Jelínkem nahráváme, makáme, tak věřím, že z nás budou padat hotový věci.

Plánuješ desku?

Rozhodně jo. Žádné deadliny nemám, to by u mě nešlo. Do budoucna ale určitě.

S Danem Bártou jsi byl nedávno v Brně, jaké to bylo?

Výborný. Taky se tam plánujeme ukázat znovu, v lednu na Šelepce.

Jaký máš vlastně vztah k Brnu?

Já jsem studoval v Brně na JAMU. Prvně jsem měl v Brně dost těžký období, měl jsem sedmnáct, byl jsem z toho přepadlý - jiný město, jiný lidi. Měl jsem trochu depky. Ale v tom druháku, třeťáku jsem se srovnal, zvykl jsem a začal to mít rád.

Co mě přijde skvělý na Brně je, že opravdu kulturně funguje. Občas snad i víc než Praha. Je tam kulturní život, který nikde jinde jen tak nevidíš. Toho si strašně vážím. Brno je takový český Berlín. Brno má koule a atmosféru. Myslím, že jde dobrým směrem. 

Foto: TomášValda: tomasvalda.com, David Peltán: www.facebook.com/peltandavid 

 


 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Brno si nechá umělé hřiště, které vzniklo...

  • Developer CPI začne s demolicemi v areálu...

  • Tržnice Brno otevřela přízemní pasáž....

  • Zítra se veřejnosti částečně otevře nová...

 
 

Kam dál?

Tipy na týden: Noc vědců, Gamer Pie, Burgerfest nebo Trhy kávy

pondělí, 26. září 2016, 09:23

Večery jsou čím dál chladnější, burčák začíná docházet a většina akcí se přesouvá z všedních dnů na víkendy, které jsou...

Exponáty starých parních strojů, rozmanitost jídla a piva, koncerty, workshopy. Řeka Svitava pod parou ožila

neděle, 25. září 2016, 18:35

Ačkoliv se v sobotu nad brněnským centrem vznášel díky avizovanému Zombie walku příslib mrtvolně děsivého dne, nábřeží...

Vítězný tým nasbíral na mistroství světa ve Valticích rekordních 736 kilo hroznů

neděle, 25. září 2016, 09:55

Rekordních 736 kilo hroznů se letos podařilo nasbírat soutěžnímu pětadvacetičlennému týmu na desátém mistrovství světa...